Na životě bývá někdy nejtěžší ho přežít. Tak alou do vody a plaveme! Čerstvě ovdovělá Elizabeth z irské vesnice na pobřeží Atlantiku má dvojnásobný důvod truchlit. Zesnulý manžel, jenž v obci působil jako nerudný praktický lékař, ji svými utajenými dluhy dostal do pěkné polízanice – teď aby na prahu důchodu začínala nanovo. Ani vyhořelá čtyřicátnice Lucy, která odtud pochází, na tom není líp: záletný choť dal přednost mladšímu modelu, úmorné směny v dublinském špitále z ní vysály elán a syn zrovna propadl nejklackovitější pubertě. Obě ženy jsou chtíc nechtíc přinuceny změnit postoj k životu, jelikož štěstí chodívá naproti pouze připraveným. Ostatně protřelá Jo – Lucyina matka a Elizabethina přítelkyně, jíž táhne na pětasedmdesát – jeden šikovný recept zná. Ať je duben nebo srpen, sychravo či bezvětří, plave si noc co noc v blízkém mořském zálivu chráněném majestátními útesy. Chladná koupel v rouše Evině je pro duši balzám účinnější než popíjení whiskey stranou od místních pokrytců. Voda navíc všechny obavy podemele, i kdyby si čert usmyslel snášet osudové maléry na hromadu velkou jako Mount Everest… Román o nezdolné ženské soudržnosti napříč generacemi. A ta se občas musí prosadit velmi nečekaným tempem: stylem znak i kraul. Vychází v koedici s nakladatelstvím Prostor. „I z té ledové vody je cítit jímavost, která plavkyně hřeje, a humor, který je nadnáší. Čte se to jedním dechem.“ – Irish Independent on Saturday. „Letní čtení na úrovni. Ideální výbava na pláž.“ – Irish Daily Star. „Hoganová skvěle propojuje pozorování nemocí obecných se soukromými trápeními, aniž by slevila na morálním apelu v zemi, která morálku donedávna pouze hlásala. Zabírají na to studená sprcha a nezměrná vlídnost. Jeden z nejnadějnějších postupů pro Irsko nových časů.“ – Belfast Books. „Milovala vycházky sem k vodě – když ji obklopila tma, dalo jí to zapomenout na tíživou pravdu o jejím věku a bolestech stáří a na sžíravou jistotu, že času už mnoho nezbývá. Milovala jakousi božskou podstatu, kterou tady všude vnímala, což bylo zvláštní, protože nikdy nebyla věřící. Možná šlo o vědomí, jak zcela podružný je všechen její strach tváří v tvář nekonečnosti moře a nebe kolem ní. Líbilo se jí ticho i burácení oceánu, sametová obloha a temně modré vody. Nejraději na tom měla, že se tu cítila naživu víc než kdekoli jinde. Milovala i ten kousavý chlad, který jí pronikl kůží až do morku kostí. Jakýmsi záhadným způsobem ji hřál zevnitř, jako by zažehl plamen, který nikdy neuhasne.“ – ukázka z textu.
