Anotace
Komentář k původnímu LP 1218 0446 z roku 1980: Já jsem Otík, řekl prostě, když jsme se poprvé potkali na půdě sportovní redakce rozhlasu někdy v padesátých létech, a podíval se na mne zvědavýma očima, pohledem, který prozrazoval člověka bezelstného, pevného. Jaký vlastně je, jaký doopravdy bude, ptal jsem se sám sebe, protože jsem vždycky spokojenější, když lidi ze svého blízkého okolí dobře znám. Měli jsme tehdy v rozhlase fotbalovou jedenáctku a Otík toužil stát se jejím hráčem. Po prvním utkání, ve kterém nastoupil, mu někdo v kabině řekl, že by nebylo na škodu, kdyby také občas do míče trkl hlavou. V příštím zápase dal Otík sedm gólů, z toho pět hlavou. Když jsme se vraceli z utkání, postěžoval si, jak ho hlava bolí, ale zářil štěstím, že to dokázal. Jednoho krásného dne mi povídá: ožením se. Bylo to poněkud překvapující. Nikde žádný náznak a najednou svatba. Vezmu si Věru. Další překvapení. Všechno jsem promyslel. Lidé kolem to nebrali vážně. Ale Otík nemluvil nikdy do větru. Později se přiznával častokrát k tomu, že nikdy nedokáže dost docenit význam toho rodinného zázemí. Bylo to šťastné manželství. Na soustředění před spartakiádou na Roztěži jsme hráli po večerech turnaj ve stolním tenisu. Narazili jsme na sebe s Otíkem už ve druhém kole. Hrál, i když zrovna často pálku v ruce nemíval. Zdálo se mi, že ho snadno porazím, protože v prvním setu udělal sotva deset míčků. Druhý jsem "pustil", ale ve třetím jsem se už nechytil a Otík svou houževnatostí vydřel vítězství. Neumím to jako ty, řekl mi po zápase, ale nemám rád, když mě někdo podceňuje. Být členem rozhlasové sportovní redakce znamená mluvit na mikrofon. Chtěli to i po Otíkovi. Pilně jezdil s magnetofonem na starou Štvanici a zkoušel při hokejových utkáních reportérské řemeslo. Jak byl vytrvalý a cílevědomý, tak byl i kritický a sebekritický. Jednou povídá: tohle není pro mne, já budu raději psát. Třeba jednou něco dokážu. Při přípravě na spartakiádu na dobříšském zámku psal Otík ve volných chvílích bajku o našich a sovětských hokejistech. Psal ji den ze dne, vždy se s námi večer dělil o to, co vymyslel, dal si říct, upravoval a opravoval, škrtal a přepisoval. Bajku psal celý týden, na konci měla pouhých dvacet řádek, ale co slovo, to perlička, co věta, to hluboká myšlenka. Potom odešel z rozhlasu a začal psát. Jako prostý, zásadový, přímý a bezelstný kluk, jehož myšlenky přežily příliš krátký životní běh, který naplnil pilnou a houževnatou prací. A protože to dokázal, je stále mezi námi. Vít Holubec Ota Pavel byl uhranut atletikou, hokejem a fotbalem, a také rybami a tatínkem. První knížka o tatínkovi a rybách vyšla roku 1971, takřka na sklonku autorova života - a znamenala literární objev let sedmdesátých. Mimo, vlastně na okraji hlavního proudu české literatury vzniklo dílko srovnatelné a leckdy převyšující jeho vrcholy. Čím Smrt krásných srnců a následující Jak jsem potkal ryby (1947) tolik zaujaly? Svým poláčkovskos-hrabalovským, lidově inspirovaným humorem, který má u nás tradici, ale nemnohé představitele? Svou bizarností, určitou výlučností námětů? Jistě tím i oním; čteme-li však tyto křehké příběhy pozorně, zjistíme, že Pavel nepíše ani tak o kaprech, štikách a úhořích či výjimečném, sympatickém jedinci, jakým jeho tatínek beze sporu byl, ale o nás všech, nebo lépe - téměř všech. O našich nadějích a zklamáních, malých radostech a velkých smutcích a naopak, o našich vítězstvích i našich prohrách. A poznáme, že tak činí s lehkostí, s jakou talentovaný a všestranně připravený skokan zdolává tu nejvyšší laťku či útočník střílí rozhodující gól. Tyhle věty by asi Otu Pavla zaskočily, protože by mu připadaly moc vznešené a on tvořil souvětí obyčejná, neefektní a také proto vždycky autenticky klidná. A všimněme si - Pavlova vyprávění nikdy nejsou mimo kontexty společenské. Tak třeba druhá povídka na této desce, příběh o největším zápase kladenského "fotbalového bombardéra" Kloce, totiž zápase o vlastní život, se odvíjí v atmosféře zbývajících válečných a prvních mírových dnů. Nebo povídka úvodní - velikost osudu Aloise Hudce roste na pozadí pohnutých událostí našich novodobých dějin. A koneckonců i z povídání "jen" o nočním lovu úhořů vycítíte v jakém čase se ta báječná rybářská noc s tatínkem odehrála... Vlastimil Brodský (uhranut divadlem i filmem) umí navodit důvěrnou atmosféru; máte pocit, jako by vám vyprávěl u vás doma, ve vašem pokoji. Jeho projev je přirozený, cudný a pokorný. Je to první setkání Brodského-interpreta s jeho milým autorem na tak velké ploše. Myslím, že je to setkání šťastné. A nejen proto, že spisovatelův svět je herci tolik blízký; že Brodský dobře zná jeho reálie, že provozoval (a dosud má rád) sport, že prožil válku, zkrátka, že tento svět je příbuzný jeho uměleckému vidění a cítění. Je tu však cosi důležitějšího, co spojuje herce se spisovatelem. Totiž: podobně jako Pavlovy povídky i Brodského herectví vyzařuje hluboké člověčenství. Takové herectví pak má tu moc vtisknout velikost i věcem na první pohled běžným a všedním a věcí veliké sdělit tou cestou pravdy. Vždyť si poslechněme, jak Brodský vypráví příběh Aloise Hudce. Jak i jeho tragické pasáže dovece "přečíst" obyčejně. Zcela mu věříte, ani jediné slovo, ani to nejcitovější, které by jiného interpreta možná svedlo k sentimentu, nezní falešně. Neobyčejná obyčejnost, nesentimentální citovost. Ostatně, co jiného prosvětluje příběhy Oty Pavla? Jan Kolář Nejvroucnější touhy a sny otců obvykle přecházejí z generace na generaci. Náš otec, Ota Pavel, se nestal světovým hráčem jak si přál - a jak si to přál hlavně jeho tatínek. Asi měl smůlu. A tak i já a moji dva starší bratří jsme byli předurčeni k dosažení nejvyšších sportovních vavřínů. Co se nepodařilo otci, určitě se podaří nám. Už proto, že jsme na to byli tři. Jan, Petr, Jirka. V tátovi jsme měli obětavého trenéra. Naučil nás plavat, hrát hokej, fotbal. Cyklistiku miloval a obdivoval. Chtěl nám jít příkladem a tak se vydal na kole z Vinohrad do Radotína. Oblékl si bílé pumpky, žluté tričko, přes záda přehodil taštičku s nápisem "Puma". Nasadil si velké tmavé brýle proti oslnění - sluncem a vlastním sportovním výkonem. Před startem ho máma fotografovala ze všech stran - na kole, vedle kola - jako se fotografují velké hvězdy před velkým zápasem. Pak táta vyrazil na trasu Vinohrady - Radotím u Prahy - Vinohrady. Tam to šlo z kopce, to bylo fajn. Ale zpátky už na kole nedojel. Kopec od Jiráskova mostu na Vinohrady byl v opačném sklonu a tak to došel raději pěšky. A bez krásných tmavých brýlí, protože pršelo. I tak to byl nádherný sportovní výkon. Pro cyklistické vavříny b yl určen nejstarší z nás - Jan. Že z něj nebude světový hráč ledního hokeje, to bylo našemu tátovi jasné. Nebyl to ten správný typ. Spíš atlet. Začal tedy s atletikou. A trénoval v Riegrových sadech. A tvrdě - domníval se táta. Kolikrát byl Jan na tréninku, to dnes už nikdo neví. Pokud tam vůbec byl, schovával se přikrčený za křovím, lemujícím škvárový ovál, aby ho nikdo neviděl. Aby nemusel běhat a aby nemusel prohrávat. A pak se stal cyklistou. Táta koupil kolo a Jana přihlásil do toho nejslavnějšího pražského klubu, který zářil úspěchy a slavnými jmény. Mezi ně se mělo zařadit i jméno Janovo. Ale nedošlo k tomu, protože kolo nebylo patrně to nejlepší a trenér taky ne. Táta tedy koupil kolo nové, to nejlepší, jaké byl schopen sehnat. Trenér (když teď měl Jan tak krásné kolo) byl najednou úplně zbytečný. A tak bratr Jan trénoval sám, bez rádců. Dost pravidelně rozbíjel sebe i své závodní kolo na svých tréninkových trasách a neustálé montáže, demontáže, centrování a mazání mu zabraly mnohem více času než sportovní výkon. Když mu kolo jezdilo, soupeřil s ním na silnicích s projíždějícími motorovými vozidly a dost často vyhrával. Pak mu to kolo někdo ukradl a to byla velká škoda pro naši cyklistiku a velká rána pro našeho tátu. Jan pak vyměnil řidítka závodního kola za volant sanitky. Mezitím začal se sportem Petr. To byl správný hokejový typ. Hokej měl rád, ale ještě raději spal. A protože se trénovalo od šesti ráno, zvítězila nad ledovou plochou teplá peřina. Pak začal se závodním plaváním. Pravidelně odcházel z domova na trénink. Po návratu, vyčerpaný, rozvěšoval plavky a ručník na šňůru v koupelně. Za čas se táta šel přeptat, kdy už konečně ten náš Petr pojede reprezentovat na olympiádu. Prasklo to všechno najednou - na trénink nechodil a vlasy i plavky si namáčel v požární nádrži... V době stříbrného úspěchu našich fotbalistů v Chile se stal fotbalovým brankářem. To mu šlo. Dodnes se chlubí, že jednou hrál spolu s Panenkou ve stejném mužstvu. Že by se Panenka chlubil, že hrál s mým bratrem Petrem, to jsem zatím neslyšel. Jednou hrál Petr na Vyšehradě. Pršelo. Těsně před koncem chytil brácha desítku a útočník, co ji kopal, ho ze vzteku kopnul do břicha. Brácha si namočil ruku do bláta, ve kterém ležel a pěkně mu ji plácl. Po zápase pak celé jeho mužstvo prchalo před soupeřem od Vyšehradu k Neumětelům. Můj bratr byl nejpomalejší. Když ho dostihli a zbili, přestal s fotbalem. To mu bylo patnáct. A aby se příště uměl rvát, začal boxovat. Když ho znovu zbili, přestal i s boxem. Za pětatřicet korun si koupil šavli a začal šermovat. Když si málem propíchl krk, začal studovat medicinu. Tam bylo toho sportu méně, snad proto dostudoval. Byl jsem teď poslední tátovou nadějí, světovým hráčem hokeje tedy budu já. Táta mi pořidil na míru ručně šité boty s bruslemi a já začal. Měl jsem nejlepší hokejku "Vítěz speciál". A postavu, za kterou by se žádný bek nemusel stydět. Po půl roce jsem z ručně šitých bot vyrostl a taky se s hokejem rozloučil. Krásné botičky dostal kamarád s menšíma nohama a většími vlohami. Rychlostí dostihového koně jsem pak proběhl tělocvičnami a hřišti, kde se hrála házená, košíková, volejbal... Házená se mi zdála přiliš tvrdá. Na košikovou jsem nebyl dost velký - měl jsem přeci postavu hokejovího beka. U volejbalu mi zase vadilo. že hřiště je příliš malé. Judo! Konečně ten pravý sport! Ale když jsem vyměnil kimono za desku Boba Dylana, přestal jsem i s judem. A tak se ani jeden z nás tím světovým hráčem nestal. Právě proto, že jsme měli všechny předpoklady a možnosti, jaké neměl náš táta. Nejvíce jsem se tatínkovu snu o světově slávě naší rodiny přiblížil přece jen já, nejmladší.- Působím totiž v tom světově slavném hokejovém klubu, v Dukle Jihlava - jako kuchař. Jiří Pavel
Přehled kapitol
| 1 | Sedm deka zlata | 00:11:24 | | |
| 2 | Poslední zápas Františka Kloze | 00:25:46 | | |
| 3 | Povídka o Sargasovém moři | 00:11:40 | | |
| 4 | Proč jsem se nestal světovým hráčem | 00:17:08 | | |
