Na jaře 2025 se všechny linie vašeho sporu s televizí sbíhaly a vy jste zvolil strategii, která může působit paradoxně: o své potrestání jste začal usilovat sám. Proč?

O tom jsem v rozhovorech nikdy nemluvil: já jsem ty války uvnitř vedl institucionálně s pomocí právníků. Od stížnosti Institutu Václava Klause jsem mobilizoval tři právní týmy, jednoho člověka z advokátní kanceláře a dva lidi, kteří jsou v kancelářích a zároveň učí na pražských právech. Odvolával jsem se v kauze Fico a Hitler, podal jsem dokonce podnět jako whistleblower na ministerstvo spravedlnosti, které to dalo inspektorátu práce.

Investovalo se do toho obrovské množství času. A ti právníci mi bohužel řekli jednu věc: v českém právním řádu nemáte přezkoumatelnou důtku od zaměstnavatele. Můžete ale vytvořit soudní precedent, který zatím ve vztahu k České televizi a kodexu neexistuje.

Kodex je totiž zásadní věc, to prolnutí externí a interní regulace vzniklé ještě za opoziční smlouvy v rámci novely zákona o České televizi z roku 2001, což tehdy prosadili ODSáci, kteří povýšili vnitrotelevizní normu na úroveň zákoníku práce. Porušení kodexu je porušením pracovních povinností. Takže se takhle můžete jednoduše zbavit nepohodlných novinářů.

Kdybych byl autokrat a chtěl dostat média veřejné služby pod kontrolu přes etický panel, který sám jmenuji, dám novináři jednu důtku, druhou a vyhodím ho. Anebo přes Radu. A já jsem chtěl, aby vznikl precedent: jestli je Rada oprávněna konstatovat porušení kodexu a jestli je takové rozhodnutí soudně přezkoumatelné.

To před vámi nikdo nezkusil?

Nora Fridrichová důtku dostala ještě od Petra Dvořáka a Zdeňka Šámala. Bylo to v čase, kdy Petr Dvořák obhajoval mandát, a teď to berte jako čistě spekulativní, a pokud to tak vedení neudělalo, omlouvám se mu: myslím si, že to byl ústupek před volbou.

Byli jsme s Norou ve stejné producentské skupině pod Andreou Majstorovičovou, dlouze jsme se o tom bavili a já už tehdy s lidmi, kteří umějí správní a pracovní právo, řešil, jak to napadnout. Nora se pak rozhodla do toho nejít. Její motivaci jsem nezkoumal. A protože doteď v publicistice nebyl žádný jiný „partyzán“, který by tohle začal hrát, rozhodl jsem se, že to udělám já.

Takže jste přišel za generálním ředitelem a řekl mu: dejte mi důtky a vyhoďte mě?

Přišel jsem za ním, bylo to myslím naše čtvrté off the record setkání, a Hance Andělové jsem předtím řekl: já to chci složit a poprosím ho, aby mi dal důtky.

Prohlásil jsem: „Můžu, pane řediteli, začít já? Vy jste pod tlakem Rady, já tam mám teď dvě konstatovaná porušení kodexu, byť se na dramaturgii Fokusu nepodílím, povídal jsem si tam podle Matochova usnesení jednostranně se zastánci cenzury a k tomu Fico a Hitler… Pojďme to trápení ukončit: jedna důtka, druhá důtka, letím. Já pak zažaluji Českou televizi a zažaluji ji na základě vystupování členů Rady: že jste mi dali důtku, jelikož to po vás požaduje Rada, která konstatuje porušení kodexu. Vznikne precedent, kam Rada smí a kam nesmí.“

Neděláte ze sebe trochu mučedníka? Dobrovolně si říct o důtky…

To nebylo mučednictví. Jen jsem chtěl v rámci právního řádu nastavit linii, jak může Rada vůči jednotlivým pořadům zasáhnout a jak ne. A jinak to udělat nejde, protože důtka sama o sobě přezkoumatelná není. Byl bych tím chránil televizi.

Co Souček?

Řekl: „Já vám tady chci podat ruku. Mám zadání vás odvolat, ale neodvolám vás.“

Odpověděl jsem: „To je dobré, tak já jsem sem přišel říct, že už tady pracovat nechci.“ On na to, že ten tlak na něj je soustředěný. Byť by tou důtkou vyřešil vlastní trápení, mohl mít odfajfkováno a všichni by byli svým způsobem spokojení, odmítl to udělat. A já myslím, že to bylo autentické. Jan Souček nakonec pochopil, že mu někdo mydlí schody a že vzniklo druhé mocenské centrum kolem Petra Mrzeny. Což se potvrdilo, když se Mrzena po Součkově pádu rozhodl kandidovat na generálního ředitele.