Starý svět se rozpadl – a on věděl, že lidi se přesto potřebují smát. A tak je bavil dál, i kdyby to občas znamenalo ohnout hřbet…Vlasta Burian (1891–1962) byl improvizátor, furiant a živel s velkým charismatem, bez něhož se v meziválečné Praze neobešla žádná zábava. Coby komik pro široké masy, hvězda stříbrného plátna, principál soustavně vyprodaného divadla a vtipálek se širokým srdcem projevil genialitu v jednom dobře viditelném ohledu, zato v mnoha dalších tápal stejně jako zástupy běžných smrtelníků. Byl pánem i otrokem žánru frašky, avšak jako každému klaunovi mu sem tam bývalo na duši úzko, neboť dělat šaška zrovna našemu národu nikdy nebyla legrace. Za protektorátu to obnášelo i smích přes slzy a děs skrytý ve šklebu, zvlášť když se komusi nezamlouvaly jeho styky či tenisový kurt…Zkušený kronikář nejtemnějších národních okamžiků 20. století sleduje Burianovo řádění v bublině metropolitní bohémy, rozruch v zákulisí slavné komedie U pokladny stál, hercovu všeobjímající lásku k choti Ninče i onen vynucený štěk v protektorátním rozhlase, který mu pak pokrytci otloukli o hlavu. Protože jak vysoko může vystoupat něčí hvězda, tak hluboko může v očích „smějících se českých bestií“ zase padnout. A stát se pro většinu krajanů kolaborantem, ať už v té kauze přiložili ruku k dílu rudí gardisté hned po osvobození, nebo vzmáhající se estébáci ještě před Gottwaldovým pučem. Případně sama paranoidní „lidová demokracie“, jíž se přece buržousta smát nebude!Životopisný román o famózním vzestupu, strmém pádu a paběrkování krále českých komiků je křížovou cestou do psychiky muže, který nadevše miloval smích publika. A zaplatil krutou daň za to, že byl velkým dítětem své doby. „Až nebudeme o něčem smět žertovat, budeme mrtví.“ – Vlasta Burian„Dokonce jsem se zprvu domníval, že je vinen (mravně, nikoliv kriminálně), že umělec takového formátu je pod zvětšovacím sklem a neměl by si zadat ani v nejmenším s okupanty (nacisty jako komunisty, já mezi tím nedělám v podstatě žádný rozdíl). Teprve, když jsem se pustil do – téměř desetiletého – studia pramenů, archivních materiálů atd., prostudoval jsem dokonce kompletně všechny protektorátní Vlajky a Árijské boje, nenašel jsem s Burianem žádný rozhovor, žádnou „kolaborantskou“ zmínku, na rozdíl od dlouhé řady českých herců a režisérů.“ – z knihy Vladimíra Justa Causa Vlasta BurianO všechny masky přišel. Byl sám sebou a to jej děsilo. Nebyl na to zvyklý, i když se třeba právě nepohyboval ve společnosti ostatních a byl sám. Pořád hrál role, takové či onaké, myslel si, že se v nich rozpustil (…), a tak raději mlčel. Janouškovi asi věřil, ale dobře si uvědomoval, že v novém světě není radno dávat najevo názory. A navíc, Vlasto, tobě je úplně jedno, kam a komu se to uhlí vozí. Udávání kvetlo, udávání patřilo k nejrozvinutějším československým průmyslovým odvětvím. Jenže proč udávat, proč čekat na udání, když si to kdokoliv může kdykoliv vymyslet? – ukázka z textu
