Ještě nedávno se bez nich žádná lépe situovaná domácnost neobešla. Zatopit, nanosit vodu, uvařit, nakoupit, vyprat – to všechno a mnohem více měly každý den na starosti služky. Jejich těžká práce byla neviditelná. Podřízené postavení chudých žen nikoho nenapadlo zpochybňovat. Možná, že právě vaše prababička podobně jako stovky jiných dívek opustila svou početnou rodinu vesnici, aby jí ulehčila, a vydala se do města zkusit štěstí.Práce služky pro ni znamenala alespoň malou možnost si polepšit. Naučit se, jak se starat o domácnost, ale také jak se chovat a pohybovat ve městě. Po cestě snila o tom, že si najde ženicha, a třeba potom bude paní domu. Realita ale byla často o dost tvrdší. Už na nádraží čekaly na nezkušená děvčata kuplířky, které jim nabízely docela jinou „službu“. Bez rizik ale nebyly ani v domácnostech, kde jim hrozilo sexuální obtěžování a v případě těhotenství vyhazov na ulici. Praha, Krakov nebo Vídeň – ve všech středoevropských městech byla situace služek pro všechno podobná. V domácnosti vstávaly první a poslední chodily spát, většinou neměly ani kde se pohodlně a důstojně vyspat, umýt se nebo si nechat své osobní věci. K tomu těžká práce bez volného času, malé výdělky a závislost na náladě paní domu. Teprve postupně začaly vznikat spolky, které se snažily služebné vzdělávat nebo je chránit před nástrahami velkoměst. Dodnes málo víme o těchto skrytých dějinách zapomenutých služebných.Polské reportérce Joanně Kuciel-Frydryszak se podařilo ve veřejných i rodinných archivech, dobovém tisku nebo různých publikacích objevit perličky, díky nimž si dokážeme mnohem lépe představit, jak asi skutečně vypadal život služek. Zaznamenala některé z dnešního pohledu až anekdotické rady, jak se má služka chovat a oblékat, stížnosti hospodyň, autentické inzeráty nebo články z černé kroniky. Dojemné jsou dopisy, které dokládají, že existovaly i příklady, kdy vznikl úzký a srdečný vztah mezi služebnou a rodinou, v níž pracovala. Historické reportáže Joanny Kuciel-Frydryszak Služky pro všechno a Venkovanky, které se věnují tvrdému životu žen na vesnici, se staly v Polsku bestsellery a vzbudily diskusi o tom, jestli známe osudy vlastních prababiček.V luxusním gdyňském Bankowci, bytovce pro zaměstnance Zemské hospodářské banky, postavené v roce 1938, byly služební pokoje velmi malé nehledě na obytnou plochu bytu. V bytě s 60,65 metry čtverečními má pokojík pro služku 4,25 metru čtverečních, v apartmánu s 98 čtverečními metry zabírá služební pokojík 5,65 metru čtverečních. Ale všechny mají okna a zabudovanou skříň. Služka pracující v bankovní bytovce nemusí přechovávat své dvoje šaty v kufříku.Maria Dąbrowska, levicová spisovatelka angažovaná ve společenských záležitostech, si 9. srpna 1918 během cesty zapisuje do Dzienniků (Deníky): „Koho by napadlo, že bez služebné, samoten či samotná v bytě, bez jakýchkoliv služeb lidí z tzv. nižší vrstvy, je tak příjemně. Služebnictvo přináší do domu jakýsi podivně cizí prvek.“Služky si stěžují na kamennou podlahu, která vyvolává revma, na prašné pavlače, kam musí lézt po žebříku a často se přitom praští do hlavy. Mladá služka píše, že spí ve vlhku a má velké bolesti v rukou. Zoufale volá: „Je mi dvaadvacet. Co se mnou bude k stáru?“ – ukázky z textu
