Dyť já jsem taky nebyla svatá… „Tak vás opravdu zajímá můj život? Ale dyť ten nebyl vůbec zajímavej, mně se dělo akorát to, co se tady dělo všem ostatním,“ diví se paní Alena, že někdo stojí o její vzpomínky. Zbytečně skromná protagonistka Neotevřených dopisů, inspirovaná skutečnou pamětnicí, jejíž jméno spisovatelka Alice Horáčková nikdy nezveřejnila, však prožila mnohem víc, než většina jejích vrstevnic – a dokáže o tom strhujícím způsobem vyprávět. Hrdinčin život po boku významného, ale nepraktického a režimem perzekvovaného malíře přitom navzdory jejímu zlehčování nebyl zrovna procházkou růžovým sadem, energickou ženu s prořízlou pusou však nezkrotila ani komunistická totalita. Co asi udělá, když po manželově smrti najde v jeho psacím stole svazek neotevřených, ženskou rukou psaných dopisů? V „dokumentárním románu“ od autorky bestselleru Rozpůlený dům ožívají s pozoruhodnou jazykovou i historickou autenticitou zachycené poválečné dekády v Československu a spolu s nimi jeden nevšední, a přitom skutečný lidský osud. „V příběhu mě zaujala spousta autorčiných myšlenek a komentářů, v nichž se skrývá životní moudrost. Síla hlavní postavy Aleny se odráží právě v tom, že se z toho všeho nezhroutila. Pro mě je to opravdová hrdinka.“ – Pavla Tomicová, herečka „Kdo nezažil socialistické Československo, po přečtení bude mít jasno. Ale to je jen jedna stránka knihy, i když skvělá. Další je jazyk, niterné pocity starší ženy ohlížející se za svým životem. Nelehkým životem s umělcem. Rozhodně plný počet hvězd.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz „Je pozoruhodné, jak autorka, která vzhledem k věku tu dobu příliš nezažila, dokáže vyhmátnout její atmosféru.“ – iDnes.cz „Horáčková svou posedlost lidskými osudy dokázala skvěle zúročit i jako spisovatelka – vhodnou volbou stylu vyprávění vytvořila velmi plastickou a dynamickou postavu, živoucího člověka.“ – iLiteratura.cz „Osobité memoáry nejsou očekávatelným svědectvím o životě v totalitě. Alena je nekonvenční nejen svou živelností, ale ještě druhou silnou vlastností, k níž by se sama asi nepřiznala: pokorou. Neuvěřitelnou odhodlaností a silou přijmout těžké a nechtěné věci, které se jí v životě postavily do cesty.“ – Aktuálně.cz No víte, jak to v životě bejvá, jak to často je. Některý lidi jsou tažný a některý chovný. Můj muž patřil k těm druhejm. A abych byla upřímná, já byla chovná taky. Roztržitá, nepraktická, milenci se o mě starali: Alenko tady, Alenko támhle. A pak jsem poznala Jarouška a musela jsem se pochlapit. (...) A tím začal můj těžkej život. Teda těžkej. Já myslím, že všichni máme svůj kříž, a i kdyby nám ten kříž vynesli na nějakou horu, tak si stejně každej doleze pro ten svůj, třeba i po čtyřech. Rozhodně si nevybere jinej. – ukázka z knihy
