„Jsou ženy, které ne vlastní vinou přivolávají neštěstí…" Píše se rok 1830. Po náhlé smrti bratrance Ambrože, jenž mu byl opatrovníkem i rádcem, je čtyřiadvacetiletý Filip Ashley na cornwallské panství sám. I když ne docela. Zakrátko z daleké Florencie přicestuje poloviční Italka, se kterou se jeho vychovatel před osudnou nemocí narychlo oženil, a prosí o podporu, jelikož jí v postavení nezaopatřené vdovy nic jiného nezbývá. Svědomí Filipovi velí příbuzné pomoct, byť se mu ani trochu nechce. Během osmi měsíců zbývajících do jeho právní zletilosti se však mladíkův vztah k sestřence Rachel změní. Samotářský hoch, pobývající až dosud v izolaci od nástrah velkého světa, předvede veletoč a projeví až pošetilou vášeň k vdově, jejíž způsoby se tolik liší od upjatosti slečen ze sousedství. Jsou však ženy, jež přinášejí jen smůlu. Co když je to prostě tak, že city z Racheliny strany jsou povýtce zištné – neměl by se tudíž zamilovaný kolísající Filip radši řídit radami zesnulého Ambrože, který se ho v posledních dopisech snažil varovat? A proč italský právník tak podezřele tlačí na spěšné vyrovnání? První filmová adaptace děsivého melodramatu (1952, Henry Koster) o dopadech zištnosti a žárlivosti staví na výkonech Olivie de Haviland a Richarda Burtona. Čtyřdílnou minisérii podle této látky uvedla BBC v roce 1983 s Geraldine Chaplinovou. Nejnovější adaptaci (2017) natočil Roger Michell s Rachel Weiszovou v titulní úloze. „Jedinečná literární čarodějka. V oboru uhranutí a oklamání nemá autorka konkurenci.“ – The New York Times. „Napínavé, spletité a nepopiratelně živelné dílo, které dává moc do rukou ženám. (…) Od první stránky jsme zpátky v trudnomyslné atmosféře románu Živá a mrtvá, která je tak báječně živnou půdou pro vražedné pochyby. A sklíčenost korunovaná strachem o peníze, toť esence britské samoty, kterou autorka ve své době pojmenovala jako nikdo jiný.“ – The Guardian. „Nenapadá mě oblíbenější spisovatel, který by se tak vítězoslavně vzpíral typologickému zařazení. (…) Bude-li jedenadvacáté století věkem literatury žánrové, pak Daphne du Maurier udělala vše proto, aby to zastánce klasického středního literárního proudu bolelo jen pramálo.“ – Margaret Forsterová, autorka životopisu Daphne: The Secret Life of the Renowned Storyteller. „Měla tolik tváří, tolik převleků, a pojmenování contessa, kterého užíval sluha Giuseppe i Rainaldi, místo aby jí říkali paní Ashleyová, jí dodávalo jakýsi nimbus, který jsem zprvu nevnímal… Oči měla černé jako trnky, dravčí rysy jako Rainaldi a procházela těmi zatuchlými pokoji vily mlčky s vlnivými pohyby hada.“ – ukázka z textu.
