Sjednocená Evropa není bez chyb, ale právě proto si od nás žádá dennodenní péči. Barbarskou světovou válkou pobořená, pak dlouho rozdělená a zadrátovaná, vždy rozdrobená a s nejasnou východní hranicí, nicméně proto ochotná propojit to, co je očividně vlastností celku. Místy rozhádaná, demograficky nevyvážená a populisty demolovaná, až se o ni bojíme. Taková je Evropa, jak ji znají generace, které jsou v ní doma. V náhledu předního britského publicisty, který do rozboru její integrace promítl výjimečnou životní zkušenost, odbornost i setkání s desítkami neokázalých svědků z mnoha zemí, se ukazuje, nakolik už se náš světadíl oprostil od nacionalismů, a přece zůstává „jednotný v rozmanitosti“. Bytostný Evropan Garton Ash rád po britsku vtipkuje, avšak nezamlčuje, že proces půlstoletého stmelování provázely jak úctyhodné vize, tak pokrytecké ústrky, špatné odhady a propady. Po brexitu a Putinově vpádu na Ukrajinu jako bychom se navíc chtě nechtě vraceli cestou pracně vyvzdorované svornosti zase zpět. Nová válka v intenzitě, jakou kontinent skoro osmdesát let nepoznal, testuje naši soudržnost v míře neméně závažné. Pomineme-li však všechny ostatní Evropy, které jsme čas od času zkoušeli zavádět, žijeme podle autora stále v té nejlepší možné. Bránit její svobodu, zdokonalovat ji a rozšiřovat má smysl. Učitel Timothyho Snydera hledá a nalézá ducha moderních evropských dějin. Zvlášť cenná je jeho čtivá analýza pro mladé rebely, občas omámené představou, že historii přece už lidstvo odzvonilo. Jaká iluze. Kdo si svou minulost nepamatuje, je podle filozofa Santayany odsouzen prožít ji znovu. „Neodolatelně dobře napsaná kniha: přístupná, vtipná a inteligentní." – Neal Acherson, The New York Review of Books. „Toto není výklad dějin Evropské unie a už vůbec ne strastiplných vztahů Británie s ní. Místo toho vrhá panoramatický pohled na kontinent s 850 miliony obyvatel a naslouchá slovům na ulici v Prištině stejně jako v Paříži (...) Je to nestranné, ale zároveň tak srdečné dílo." – Boyd Tonkin, The Financial Times. „Rozhodně si musíme dávat pozor, abychom si dějiny poválečné Evropy nezačali vyprávět jako pohádku, v níž se moudří a ctnostní hrdinové poučí ze zkušeností, které mají s peklem, aby vybudovali nebe. (…) [Geremkův] příběh je jedinečný, avšak v základu je jeho evropanství typické pro několik generací budovatelů Evropy, kteří našemu kontinentu dali dnešní podobu z počátku jedenadvacátého století. Porovnáte-li argumenty, jimiž se od čtyřicátých do devadesátých let minulého století evropská integrace v různých zemích prosazovala, vypadá na první pohled každý národní příběh jinak. Když se však ponoříte hloub, všimnete si stejné základní myšlenky: ‚Tohle místo není pěkné; chceme žít v lepším, a to lepší místo se jmenuje Evropa.‘“ – ukázka z textu. „Východ sledoval Západ stejně jako žena středních let sleduje v americkém bistru Meg Ryanovou, jak očividně předstírá orgasmus ve filmu z roku 1989 Když Harry potkal Sally, a říká přitom: „Chtěla bych to, co má ona.“ (…) Postkomunistická Evropa tak připomínala cosi jako pouťovou atrakci se zkreslujícími zrcadly: když se do takového zrcadla podíváte, spatříte jednou strašlivého tlusťocha, podruhé legračně vychrtlého dlouhána. Jenže také sám se sebou spokojený člověk ze Západu, který se těm bizarně zkreslujícím zrcadlům smál, měl nebezpečnou nadváhu, vysoký krevní tlak a nemocné srdce. – ukázka z textu.
